Věřme Kouzlům-2.kapitola

22.10.2014 16:41

Zdravím, mám tu druhou kapitolu, rozhodla jsem se je přidávat častěji, no, snad mi to vydrží. :)

 

 

Stála jsem uprostřed předsíně a tísnila se v kovovém obleku. Nic jsem neviděla, před očima jsem měla tmu, zdálo se mi, že navigační systém, který se měl nacházet přímo před mým nosem, selhal, nebo lépe řečeno, nikdy ani nefungoval. ''Pojď za mnou, podíváme se, co s tím můžu udělat.'' Řekl Tony, který si zřejmě všiml, že jádro ani oči modře nezáří. Pohnula jsem nohou, ale kov, který ji svíral nesouhlasil, zkusila jsem ruku, ale ani ta se nepohnula. Pociťovala jsem návaly úzkosti ze stísněného prostoru. Klaustrofobií jsem netrpěla, ale když jste zavřený v kovovým brnění, nic nevidíte a nemůžete se pohnou, není to dvakrát příjemný. Zkusila jsem se vší silou zapřít do pravé nohy, kterou jsem měla mírně vzadu a zatlačit směr vpřed, tak trochu jsem doufala, že bych to mohla rozpohybovat. Pohybu jsem sice docílila, ale jiného než jsem chtěla, pod mojí váhou se kov začal hroutit k zemi a já s ním. Dopadla jsem přímo na obličej. Díky brnění jsem náraz téměř necítila.

Začala jsem panikařit. ''Nemůžu se hýbat, sundejte to ze mě, udusím se v tom!'' Tony se otočil, zřejmě ho na mě upozornilo řinčení kovu o podlahu a můj náhlej histerickej záchvat. Slyšela jsem, jak ke mně doběhl a snažil se mě postavit na nohy. I když jsem stála, necítila jsem se o moc lépe. ''V klidu, něco vymyslíme, hlavně se musíš UKLIDNIT.'' Radil. ''Když se to dostalo na tebe, dostane se to i z tebe. Jak se ti to povedlo?'' Škoda, že jsem mu neviděla do tváře, chtěla bych vidět, jak se teď tváří. Místo toho, aby mi pomohl, ptá se, jak se mi to povedlo. Vždyť já sama nevím. Kruci, blbej nápad zvonit na ten pitomej barák. ''Já nevím, prostě jsem chtěla mít brnění jako vy, nic jsem neudělala'' Řekla jsem. ''Tak to zkus obráceně, přej si, aby jsi na sobě to brnění neměla.'' Snažil se Tony. No, co mi zbývalo.

Pomyslela jsem na to, jak kov mizí, ale tentokrát jsem neucítila mrazení u chodidel, nýbrž na hlavě. Kov spustil opačnou reakci, než prvně, začal praskat. Prasklinky se objevovaly stále častěji a kousky kovu se odlupovaly a padaly jako listí k zemi, kde se měnily v nic, prostě mizely. Moje tělo se pomalu dostávalo ze sevření červené a zlaté barvy a já se konečně mohla pohnout.

Pomalu jsem otevřela oči, nebyly zvyklé na ostré světlo. ''Jsi v pořádku? '' Zeptal se Tony? '' Ne, bylo mi příšerně, bolela mě hlava, svět se se mnou točil a byla jsem hrozně unavená. ''Jsem v poho'' Zalhala jsem. ''Fajn, tak pojď za mnou'' Zval mě dál. Otočila jsem se a podívala na zem, z mého brnění tam už nic nezůstalo, díky bohu. Vyšla jsem za Tonym, hlava mě bolela jako střep. Neudělala jsem ani pět kroků a zorné pole se mi zamlžilo. Kdyby mě Tony v poslední chvíli nezachytil, majzla bych se hlavou o poličku, na boty. Položil mě na zem a něco křikl na Jarvise, nerozuměla jsem mu, neměla jsem sílu udržet oči otevřené, bolest hlavy se čím dál zhoršovla, poslední co jsem viděla a co si pamatuju, byl Stark sklánějíci-se nad mobilem, jak do něho cosi ťuká, pak jsem ztratila vědomí.