Věřme Kouzlům-Prolog

17.10.2014 21:15

Zdravím, úvodem bych chtěla říct, že hlavní hrdinku jsem vymyslela tak, aby byla vhodná pro tento typ povídky a aby do ní zapadla co nejlépe. Příběh bude pojednávat o dívce (mutantce), jménem Kate, možná vás zarazilo to slovo ''mutant'', má vyjímečné schopnosti, které se projeví nejspíše až v první kapitole. Budu ráda za komentáře. :) Kapitoly budu přidávat nejspíše jednou za týden. :) A zmínila jsem už, že mi uděláte obrovskou radost, když napíšete komentář? :)

Prolog

Bylo 12. června, ten dlouho očekávaný den. Den, na který jsem se těšila už od začátku školního roku. Den, kdy se měla projevit má píle v hodinách cizích jazyků. Poprvé jsem byla na cestě do Ameriky. Společnost mi dělala má třída, takže jsem se cítila skvěle, po boku přátel.

Seděli jsme v autobuse a právě projížděli Německem. Tři páry televizí, rozmístěny po voze byly puštěny a právě na nich prolétal Iron man, AKA Tony Stark, kterýho jsem žrala, stejně jako celej film Avengers. Ostatně to byl můj nápad ho vzít do příručního zavazadla a doufat, že bude v buse DVD přehrávač.

Po CCA deseti hodinách jsme dorazili ke břehu Atlantského oceánu, tam jsme měli asi tak půl hoďky na vydechnutí. Většina spolužáků pospíchala k suvenýrům, včetně mých kamarádek. Nepřipojila jsem se k nim, vychutnávala jsem slanou vůni oceánu a zula si boty. Brouzdala jsem se vodou a přemýšlela o tom, proč se ke mně nikdo nepřipojil. Moře při západu slunce vypadalo přímo kouzelně, červený kotouč se odrážel od vodní hladiny a vlnky líně omývaly pláž. Působilo to na mě úchvatně, až romanticky, škoda, že jsem si tuto chvíli nemohla vychutnat po něčím boku. Jo, je to smutný, je mi už šestnáct a pořád nemám kluka. Pomyslela jsem si, ale hned na to si zakázala přemýšlet o takových malichernostech. Když jsem se podívala na svůj mobil, ukazoval nejvyšší čas vrátit se zpět . Vyšla jsem z vody a nazula si boty. Autobus už tam ale nestál, avšak naše skupinka tam o čemsi živě diskutovala, nejspíše o tom, kde se toulám. Přišla jsem jako poslední, zase. Vydali jsme se k naší lodi, která nás měla dopravit až do Ameriky.

Většinu cesty jsem prospala, Když jsme dorazili k břehům Ameriky, vyskočila jsem z lodi jako namydlenej blesk, moc nemusím cestování na vodě.

Naše první zastávka: Manhattan v New Yorku. Proč tak daleko? To se zeptejte našich profesorů. Takže další den zabitej cestou, ach jo.

Po zdlouhavé cestě jsme v pozdním odpoledni dorazili do cíle. Ještě nás čekala prohlídka jedné ''zajímavé'' čtvrti a k večeru jsme dostali osobní volno. Profesoři šli zařizovat ubytování a my jsme měli rozchod. S mýma kámoškama jsem se vydala pravou ulicí, směrem k centru. Jen tak jsme šly, povídaly si, smály se, ale najednou jsem se zastavila a zůstala stát, jako přimražená, před námi se tyčila vysoká budova s obrovským světélkujícím nápisem: Avengers. Jinými slovy se před námi tyčila ve své plné kráse Avengers tower. ''Měli bychom zahnout do prava, ten velkej mrakodrap nám stojí v cestě, vůbec jsem si ho nevšimla.'' Řekla Kristýna. Nic jsem nechápala. Jak to, že jí ten mrakodrap nic neříká? V autobuse seděla vedle mě, ten film musela vidět. Pomyslela jsem si. Ostatní holky taky nevypadaly, že by je přednámi-stojící věž nějak zajímala. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat: ''Vám ten obří barák nic neříká?'' Nechápavě se na mě podívaly. ''Nevím, co tím myslíš, možná se moc díváš na scifi, já vidím prostě obyčejnou, šedou, hnusnou budovu, která mi stojí v cestě.'' Poznamenala Kristýna. Pochopila jsem, že nejspíš jako jediná vidím budovu v pravém světle a rozhodla jsem se, nijak je na to neupozorňovat, nechci, aby si myslely, že jsem cvok. Místo toho jsem je požádala, aby mě chvíli nechali o samotě. ''Není ti nic?'' Zeptala se Kristýna. V rychlosti jsem jí vpálila, že ne, že je to v poho, že si jen potřebuji něco ověřit. Zaraženě odešly, jakmile jsem je ztratila z dohledu, otočila jsem se a rozběhla se k věži.